Milý návštěvníku sekce „Zajímavosti z historie Bohunic“.
Tato stránka by měla nabídnout širší a zejména podrobnější pohled na některé zajímavosti Bohunic. Rád bych zde postupně zveřejňoval historické informace o jednotlivostech z naší městské části.
Mám tím na mysli například zprávy o osvobozování Bohunic v II. světové válce, život za I. světové války, o staré škole, nemocnici, věznici, kapličce, zbořených domech, zahradnické škole, místním hřbitově. Rovněž dokumenty o spolkovém životě, hodech, slavnostech, divadle, Sokolu, Orlu, Slavoji, Tatranu. Nerad bych opomenul informace o některé další drobné architektuře jakož i čestných, nebo zajímavých občanech Bohunic apod.
Antonín Crha, starosta
Bohunický hřbitov
Až do roku 1884 pochovávali Bohuničtí své zemřelé na starobrněnském hřbitově u kostela sv. Václava, a to i v době, kdy byl kostel v roce 1794 zbořen.
Roku 1884 byl v Bohunicích zřízen nový hřbitov.
Jeho výměra byla 1194m2.[1] Sloužil k pohřbívání přesně 70 let. V roce 1954 byl uzavřen.
Posledním zde pohřbeným občanem byl Stanislav Drápal z ul. Podsedky 12.
Od tohoto roku se pohřbívá v bohunické sekci ústředního hřbitova, která je nejlépe přístupná z ulice Lány. Prvním zde pohřbeným občanem byl František Buček z ul. Havelkova 12.
Na jaře roku 1974, tedy přesně 90 let od jeho založení, se začalo s likvidací bohunického hřbitova. Ostatky zemřelých byly rovněž převezeny na ústřední hřbitov.[2]
A kde hřbitov vlastně byl?
Nalézal se na místě, kde dnes stojí budova zdravotního střediska a lékárny na Běloruské ulici. Nové schody, které vedou z ulice Havelkova k lékárně, jsou přesně na stejném místě, jako bývaly dříve schody na hřbitov. Dva stromy, stojící nad nimi, hřbitov ještě pamatují. Kamenná zídka, která lemuje chodník v horní části ulice Havelkova je přibližně ve stejném místě, jako byla původní zídka nad hřbitovem, avšak ta byla betonová.
V roce 2011 byla zbořena poslední část původní cihlové zdi, která lemovala hřbitov ze západní (spodní) strany. Všímavější z nás ji mohli spatřit za domkem na ul. Havelkova 32, pod západní stranou zdravotního střediska.
Hlavní hřbitovní kříž byl litinový s korpusem Ježíše Krista, umístěný na podstavci. Byl odstraněn a zrušen společně s bohunickým hřbitovem při stavbě sídliště.
Antonín Crha. starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Viz: Tošnar A. 1975. Kronika obce Brno-Bohunice. Rukopis str. 52.
[2] Viz: Tošnar A. 1975. Kronika obce Brno-Bohunice. s. 243.
Socha svatého Jana Nepomuckého
Barokní socha sv. Jana Nepomuckého je jedna z nejstarších bohunických památek a je také vedena na seznamu kulturních památek ČR.
Na podstavci sochy je uveden nápis:
BEATE IOANNES NEPOMUCENE PATROCINARE GRATIA DIU TE QUAERENTI ET IN TE SPERANTI „Svatý Jene Nepomucký, shlédni milostivě na toho, kdo tě dlouho hledá a v tebe důvěřuje“. Některá písmena jsou větší, než jiná. V nich je zakódován letopočet 1722, kdy byla socha vytesána.
Socha původně stála na křižovatce ulic Jihlavská a Jílová. V roce 1919 byla socha na náklady majitelů cihelny, rodiny Kohnů, opravena.[1]
Dne 25. dubna 1952 upozorňují Bohunické cihelny n.p. a později 15. května 1952 i Státní památkový ústav, že je třeba sochu přemístit, protože stojí v cestě postupující těžbě cihlářské hlíny.[2] V roce 1953 byla přemístěna na ulici Lány, na část pole s pustinou v majetku Marie Weisslamplové z Bohuňové ul. č. 33.
Péčí obce, jako její majetek byla socha v roce 1992 generálně opravena. Práce provedl ak. sochař Radek Vavruša.
První dochované vyobrazení sochy je z roku 1827, kdy je zachycena na obrazu F. Richtra. Na kolorované kresbě je zde vyobrazeno Brno od jihozápadu se sochou v popředí.
Bohunické sochy papeže bl. Inocenta a sv. Jana Nepomuckého stávaly v minulosti blízko sebe. Dle pověsti je dala vyrobit jistá francouzská hraběnka k uctění památky svých padlých synů.[3]
Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 v Pomuku. Studoval na pražské univerzitě. Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze, od roku 1380 byl oltářníkem u sv. Erharda a sv. Otýlie ve svatovítském kostele, farářem u sv. Havla a od roku 1387 kanovníkem u sv. Jiljí. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo na padovské univerzitě. V září 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa.
V té době vzniklo nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jan o sporu věděl a vydal potvrzení, které zhatilo královi jisté plány. Byl proto zajat a mučen. Některé historické prameny hovoří o tom, že nechtěl vyzradit králi zpovědní tajemství královny. Zemřel během mučení 20. března 1393.
Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Janovo tělo našli 17. dubna zachycené na břehu Vltavy. Pochovali ho v kostele sv. Kříže většího.
Někdy před rokem 1416 bylo jeho tělo pohřbeno v katedrále sv. Víta. 31. května 1721 papež Inocenc XIII. prohlásil Jana za blahoslaveného, Benedikt XIII. dne 19. března 1729 za svatého.
Sv. Jan Nepomucký je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních.
Svátek má 16. května.
Antonín Crha. starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Viz: Josef Sobola: Paměti rodu Sobolova z Brna-Bohunic.
[2] Viz. Korespondence uvedených institucí. Soukromý archív autora.
[3] Viz: Josef Sobola: Paměti rodu Sobolova z Brna-Bohunic.
Blahoslavený Inocenc (papež Inocenc XI.)
Barokní socha blahoslaveného Inocence je vedena na seznamu kulturních památek České republiky.
Tato socha původně stála u cesty nad Kohnovou cihelnou na jihovýchodním svahu Červeného kopce naproti soše sv. Jana Nepomuckého. Po této cestě se vozily cihlářské výrobky koňskými potahy do okolí.
„Už před I. světovou válkou se cihelna rozrůstala, a tak hrozilo, že cesta bude zrušena. Socha, která byla v té době ve značně zchátralém stavu, se v roce 1914 dočkala opravy. Po první světové válce v roce 1919 ji přemístili k silnici směřující do Bohunic,[1] těsně u Jihlavské silnice, kde stojí dosud.“[2]
Z důvodu budování sídliště byla socha přemístěna do exteriérového lapidária minoritského kláštera v Brně. Je z roku 1724 a patří mezi kulturní památky barokního sochařství. Dle odborníků je zajímavá i svou ikonografií.
Na podzim roku 1998 ji nechala městská část na své náklady restaurovat[3] a 6. října 1998 umístit na dnešní místo nad zastávku tramvaje Běloruská.
Na přední straně podstavce najdeme nápis: INNOCENTI VNEDECIME ORA PRO SERVIS TRANSEVNTIBVS (v překladu: Inocenci jedenáctý, modli se za služebníky, kteří přicházejí),
na zadní straně: LICZOVSKI IN MONTEPETRI BRAVNAE CANONICVS LAETVS COLLOCAT ORATE PRO EO. Tento text nám říká, že sochu dal postavit kanovník a kapitulní prokurátor petrské kapituly Pavel Ignát Ličovský.
Na pravém boku je pak text: REST. A.D. 1998.
Na levém boku byl v minulosti nápis: Opravil 1914 Josef Böhm, Brno, Vídeňka 37/39, na pravý bok byl v roce 1919 pořízen nápis: K uctění památky padlých vojínů ve válce světové z Bohunic[4]. Oba boční nápisy na soše už nenajdeme.
Inocenc XI. byl papežem od 21. září 1676 až do své smrti 12. srpna 1689. Benedetto Odescalchi, tak se jmenoval, se narodil 16. května 1611 v Itálii. Pohřbili ho v bazilice sv. Petra v Římě. Jako papež se těšil značné vážnosti. V konkláve byl zvolen všemi hlasy, což je něco zcela ojedinělého. Značně se zasloužil o zmírnění strádání obyvatel v době hladomoru a povodní. Sám žil velmi skromně. Byl dobrý ekonom. Jeho pontifikát poznamenala hlavně obrana proti rozpínavým Turkům, kteří ohrožovali celou Evropu.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Je myšlena severní, dnes zrušená, část Havelkovy ulice.
[2] Jedná se o text z kroniky psaný někdy v 70. letech 20. století. V současnosti stojí socha nad tramvajovou zastávkou Běloruská.
[3] Viz Kronika MČ Brno-Bohunice pro rok 1998, str. 46, uloženo archiv městské části Brno-Bohunice pod číslem A 41.
[4] Viz Tošnar, A., do roku 1965. Kronika obce Brno-Bohunice. Rukopis str. 106.
Pomník prezidenta T. G. Masaryka
O prázdninách 29. srpna 1937 byl v Bohunicích na náměstí 1. května odhalen pomník prezidentu Osvoboditeli Tomáši G. Masarykovi.
O jeho postavení rozhodl místní obecní výbor na návrh bohunického legionáře Jana Soboty 3. listopadu 1936.
V přípravném výboru bylo zastoupeno třináct organizací. V užším výboru pak pracovali: Jaroslav Javůrek, předseda místního obecního výboru a rovněž přípravného výboru, Jan Sobota, Alois Švestka a pokladník Karel Fiala.
Bronzovou bustu vytvořil docent České techniky Václav Hynek Mach, podstavec ze slezské žuly A. Hladík. Sokl má rozměr 110 x 110 x 16 cm, sloup 50 x 50 x 250 cm, deska pod bustou 38 x 38 x 6 cm. Na sloupu je vytesána faksimile Masarykova podpisu. Okolí pomníku upravila městská zahradní správa.
Slavnostního průvodu, který vyšel od Sociálních ústavů na Jihlavské ulici, se zúčastnilo na 6.000 osob.[1] Školní děti stály ve špalíru u kaple, odkud byl nejlepší výhled.
Projev přednesl Dr. Ing. Rudolf Spazir, starosta města Brna.
Program byl následující:
12:00 hodin – položení věnců k pomníku padlých V sadě Svobody
13:30 hodin – sraz účastníků na Jihlavské ulici
14:30 hodin – zahájení projevů a odhalení pomníku
16:00 hodin – odchod do sadu Svobody k předání stříbrné polnice pěšího 43. pluku a zahájení Dne brannosti za účasti vojska a všech tělovýchovných spolků. Tato slavnost se konala pod patronátem divizního generála pěchoty Antonína Hasala a městské brněnské rady[2]
Ukázalo se, že tento pomník byl asi posledním pomníkem postaveným za života prezidenta. Krátce po jeho odhalení 14. září 1937 prezident umírá.
26. června 1940 o 23. hodině někdo pomník povalil. Bronzová busta se ztratila. Podstavec pomníku bohuničtí občané po dobu II. světové války ukrývali.
Bohunické velmi trápilo poničení sochy T. G. Masaryka, a tak 28. května 1947 vytvořili skupinu pro znovuvybudování pomníku. V létě byl pomník obnoven a 7. září 1947 slavnostně odhalen.
V zimě 1985/86 v souvislosti s dostavbou sídliště, zejména ulice Spodní, stavební firma pomník demontovala. Po skončení prací byl znovu, již potřetí, na Morávkově náměstí 7. března 1990 slavnostně odhalen.
Toto místo se ale ukázalo jako nevhodné, protože zde docházelo k jeho devastaci. A tak rada městské části na svém zasedání 13. září 1995 rozhodla o jeho přemístění na nové místo, a to do parku ve dvorní části domů na Běloruské ulici. Odhalení pomníku, již čtvrté v jeho historii, se konalo 21. prosince 1995.
Základy pomníku ukrývají pamětní listinu.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Viz Odhalení pomníku prezidentu-osvoboditeli v Bohunicích, novinový výstřižek.
[2] Dle pamětní knihy hasičského sboru.
Pomník padlým
Pomník padlým spoluobčanům je jednou z nejdůležitějších památek Bohunic, i když zdaleka není památkou nejstarší.
První zmínka o plánované výstavbě památníku se objevuje v kronice Bohunic ze dne 13.4. 1919.
Toho dne proběhlo slavnostní sázení lip. Akci pořádal místní Sokol. Na určeném místě v parku „Svobody“[1] zasadili žáci z místní školy své stromky. Před rozchodem se vybíralo na pomník zdejším padlým vojínům, který bylo v plánu postavit.
Zpráva o plánovaném vybudování pomníku na památku místním padlým vojínům se totiž Bohunicemi šířila velmi rychle.
Plakáty v místě i v okolí zvaly ke slavnosti konané 25. května 1919. Akci pořádala tělovýchovná jednota Sokol. A protože náklady na zhotovení pomníku byly značné, pořádala se v obci sbírka, a to od domu k domu.
Účastníci slavnosti se scházeli v hostinci u Matějků (na ul. Rolnická). O půl třetí se odebral průvod v čele s hudbou do parku „Svobody“.
Starosta bohunického Sokola Augustin Havránek přivítal domácí i „přespolní“ hosty a promluvil o významu pomníku. Poté byl pomník odhalen. Dorostenky k němu položily věnec a přítomní zazpívali hymnu Nad Tatrou sa blýská.
Následovala řeč náčelníka bohunického Sokola Bohumila Neužila. Promluvil o historii tohoto pomníku.
Po něm vystoupil hlavní řečník, starosta župy II., učitel Josef Havránek. Ten hovořil o dobových proměnách dřívější říše a nynější republiky. Poté přednesla dorostenka Koubková báseň „Tři doby české země“.
Následně poděkoval „procítěnými slovy“ vládní komisař Jan Šmíd, jako předseda správní komise pro Bohunice, všem kdo přispěli k postavení pomníku a odevzdal jej veřejnosti.
Básní „Oj prapory zavějte!“, kterou přednesla dorostenka Olga Šmídová a zpěvem státní hymny Kde domov můj byla slavnost ukončena.
Pomník bude navždy připomínat smutná léta války, ale bude také hlásat radostný a významný převrat a osamostatnění českého národa.
Bohužel, pro třenice mezi organizacemi, se odhalení pomníku nezúčastnili všichni. Někteří ani nedali vyrýt jména svých drahých padlých.
Všechna jména na pomníku tedy vyryta nebyla. Ale do mé paměti i paměti mých vrstevníků, kteří v smutných dobách válečné události prožívali, se jména padlých spoluobčanů vryla nesmazatelně. Proto na jejich věčnou památku zaznamenávám jejich jména[2]:
Bareš Karel, Sobolova 4
Beneš Matěj, Hraničky
Brückner Josef, Rolnická
Dobšík Matěj, Hraničky
Hamerský Josef, Sobolova
Hubáček Jan, Bohuňova
Jaroš Josef, Spodní
Hájek Jaroslav, Bohuňova
Havránek Aug., Havelkova
Kazda Jan, Bohuňova
Kotas Rudolf, Rybníčkova
Kozel Jan, Rolnická 2
Kozel Jan, Morávkovo náměstí
Kříž Bohumil, železniční strážní domek
Mareček Rudolf, Neužilova
Matyáš František, Bohuňova
Morávek Rudolf, Neužilova
Navrátil R., Havelkova
Niederle Josef, Bohuňova
Oulehla Jakub, Bohuňova
Šmíd Rudolf , Morávkovo nám. 8 (utopil se v ruských bažinách)
Sobola Cyril, Sobolova
Soldán Bohumil, Vyhlídalova
Soldán Josef, Bohuňova
Tošnar Josef, Bohuňova
Votroubek Ferd., Havelkova[3]
Po druhé světové válce byl pomník doplněn o připomínku obětí z řad bohunických občanů z doby německé okupace.
Když se připravovala výstavba sídliště Československo – sovětského přátelství v Bohunicích, byl pomník v 70. letech 20. století přemístěn z původního místa „V sadě svobody“ (dnes Neužilova ulice) do prostoru Morávkova náměstí. Totalitní režim nechal z pomníku odstranit jména padlých v 1. světové válce a nahradil je textem „Vojákům Rudé armády, padlým v roce 1945 při osvobozování Bohunic od německých okupantů“. Při další etapě výstavby sídliště byl pomník odstraněn i z tohoto místa a uložen v podniku VD Kamena s nadějí, že se tato památka na naše padlé spoluobčany do Bohunic na nějaké důstojné místo vrátí. Rada městské části Brno-Bohunice však v roce 1996 rozhodla o umístění pomníku do depozitáře TMm Brna.[4]
Na základě podnětů občanů, zejména starousedlíků z řad Sokolů, hledalo vedení městské části Brno-Bohunice vhodné místo pro umístění památníku. Ve středu 23. dubna 1997 v16 hod. byl památník odhalen na svém dnešním stanovišti v horní části ulice Havelkova.[5]
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Dnes cca střední část ulice Neužilova přibližně pod mostem.
[2] Z osobních vzpomínek Aloise Tošnara zaznamenaných v kronice Bohunic.
[3] Viz Tošnar A. 1975. Kronika obce Brno-Bohunice. Rukopis str. 104-106.
[4] Viz Ivo Neužil, Naše Bohunice „Likvidujeme historii starých Bohunic?“, zpravodaj MČ Brno-Bohunice 9/1996, str. 2, výtah z textu.
[5] Viz Vys., Naše Bohunice „Pomník znovu odhalen“, zpravodaj MČ Brno-Bohunice 5/1997, str. 2, výtah z textu.
Socha Vítěze
Bronzová socha Vítěze se nachází v areálu TJ Tatran Bohunice kousek od vchodu do staré haly. Socha patří do majetku TJ Tatran.
Jejím autorem je akademický sochař František Navrátil z Borkovan, který zemřel 26. října 2012. Měl jsem možnost nedlouho před jeho smrtí s ním o soše mluvit a on mi upřesnil i její název. Na Odboru kultury Magistrátu města Brna je totiž v evidenci chybně uveden název Fáze měsíce. Socha ale symbolizuje sportovce probíhajícího vítězně cílem.
Od září 1988 stojí na svém místě. Původní pořizovací hodnota sochy byla 130 000 Kčs.
Socha sama o sobě je nejenom umělecké dílo, ale zaujme zejména konstrukčními prvky. Excentrické uchycení jen jedné nohy na vysokém betonovém podstavci, rozepjaté ruce a celková výška kolem tří metrů, to vše vyžadovalo řadu výztuh, které zajišťují její pevnost, stabilitu a bezpečnost.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
Socha Venuše
V průběhu hodových oslav v roce 2009 byla v parku u Běloruské ulice slavnostně odhalena socha Venuše. Odhalení se zúčastnili dárci sochy pánové Pavel Střecha a František Hlinovský, jakož i sochař Doc. Vladimír Drápal z Tvarožné, autor díla.
Krátký osud této sochy je však daleko zajímavější než těchto pár řádků z bohunické kroniky. Socha původně stávala na volné terase nákupního střediska Kavkaz Švermova 9 mezi restaurací a prodejnou potravin. Na Odboru kultury Magistrátu města Brna je v evidenci chybně uveden název Optimistický motiv. Avšak sám autor uvádí, že se jedná o Venuši. Tato socha má svoje dvojče na náměstíčku ve Tvarožné. Stojí tam spolu se svými dvěma „sestrami“.
Socha byla v průběhu času ze svého místa na terase nákupního centra odstraněna a nějakou dobu se nevědělo, kam se dostala. Po uveřejnění článku o této soše v bohunickém zpravodaji se mi ozvala jedna občanka s tím, že sochu viděla na dámských záchodkách nonstop-baru v přízemí zmíněného nákupního centra. Ihned jsem šel onu informaci ověřit a byla skutečně pravdivá. Následná jednání s majitelem objektu a také sochy panem Střechou vedla k tomu, že Venuši daroval městské části Bohunice.
Socha byla následně restaurována a slavnostně odhalena na novém místě, jak je uvedeno v prvních řádcích o tomto uměleckém díle.
Antonín Crha. starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
Socha Táta letadélko
Socha Táta letadélko se nachází před nákupním centrem Kavkaz na Švermově ulici.
Jejím autorem je výtvarník a sochař Antonín Nový z Říčan u Brna, se kterým jsem měl možnost mluvit a upřesnit si její název. Na Odboru kultury Magistrátu města Brna je totiž v evidenci chybně uveden název Přemysl Oráč.
Na své místo se dostala v roce 1986. Jedná se o motiv známé hry otce s dítětem. Socha je vykována z aluminiové slitiny. Podle vyjádření autora díla se jedná patrně o největší sochu kovanou z tohoto druhu materiálu na světě.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
Socha Tulipán přátelství
Sochu Tulipán přátelství najdeme pod budovou radnice v parčíku na Běloruské ulici. Vytvořil ji světově uznávaný umělecký kovář Alfréd Habermann, jihlavský rodák.
Na Odboru kultury Magistrátu města Brna je v evidenci chybně uveden název Kovový tulipán. V německo-anglicky psané knize o autorovi se píše, že se jedná o Die Tulpe der Freundschaft, tedy v překladu Tulipán přátelství.[1]
Skládá se ze sedmi pětimetrových ocelových vykovaných prutů zasazených do mramorového podstavce. Instalace díla proběhla v 80. letech 20. stol. Socha byla v roce 2000 zrestaurována.
Při pátrání po podrobnostech o tomto díle jsem se dostal do kontaktu s dcerou mistra kováře Christine Habermann von Hoch. Mladá umělkyně, která žije v Rakousku, přijala moje pozvání do Bohunic. Dne 21. února 2013 přijela, a tak jsme se spolu mohli setkat u Tulipánu přátelství. Umělkyně mne překvapila fotografií, na které sedí jako vysloveně malá holčička na mramorovém podstavci Tulipánu přátelství. Zajímavostí bylo, že přesné umístění sochy nebylo pozůstalým členům rodiny známo. Christine Habermann si mohla zaplnit bílé místo na seznamu děl svého otce.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Viz Elgass, P. Alfred Habermann – Blacksmith and Designer (Schmied und Gestalter), s. 126 a 127.
Bohunická studna
Dnes je již obecně známo, že v prostoru ulic Spodní a Rolnická se v minulosti nacházelo historické centrum Bohunic. Pokud se mluví v celé téměř 800leté zdokumentované historii o Bohunicích, vždy se mluví o tomto místě. Zde se nacházelo centrum obce a malé náměstíčko.
V minulosti tady bylo také mnoho studní, a to jak soukromých - pro potřebu jednotlivých domů a selských stavení, tak i veřejných - pro ty, kteří vlastní studny neměli. Při výstavbě panelových domů byly studny zasypány a dnes již ani nevíme (až na výjimky), kde se nacházely.
Při odstraňování starého nepoužívaného pískoviště na západní straně domu Rolnická 9, hned vedle kapličky, narazili dělníci na podzim roku 2008 na betonový poklop. Po jeho odstranění se jim otevřel pohled do pěkné, z kamenů vyskládané studny, která nebyla zasypaná. Pár metrů pod povrchem se leskla vodní hladina.
Při následném zjišťování, jak by mohla být stará, jsme po konzultaci s některými starousedlíky, došli k závěru, že by mohla pocházet z let 1850 – 1870. Jedná se o studnu z kategorie veřejných (obecních).
Protože byla ve velmi dobrém stavu, rozhodla rada MČ o tom, že studna nebude zasypána, ale že bude zachována jako památka na místo, kde se nacházelo staré centrum Bohunic. Dostavba studny byla provedena cca 1m nad okolní terén a nahoře osazena ozdobnou mříží. Jedna fotografie nám ukazuje vnitřek studny krátce po objevení, druhá (ze 70-tých let minulého století) pak, jak zpoza keřů na pravé straně kapličky (viz šipka) vykukuje vrchol pumpy, kterou se voda čerpala.
Věřím, že tato studna výrazně obohatila naši bohunickou historii a stala se viditelným svědectvím doby nedávno minulé.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
Foto: Drahomír Ingr: 1
Bohunické smírčí kameny
Jestliže někdo, při procházení bohunickou nemocnicí zabloudil i za budovu tamní psychiatrické kliniky, patrně si povšiml dvou zvláštních, lidskou rukou otesaných kamenů.
Jedná se o tzv. smírčí kameny, svědky dávno zapomenuté lidské tragédie, neštěstí, násilnosti či vraždy. Jedná se o poměrně vzácné kulturní památky, kterých v naší republice není mnoho. Kameny pochází z období středověku a jsou tak patrně nejstarším dochovaným lidským dílem v celých současných Bohunicích.
Vznik kamenů má svůj původ ve feudálním právu, které ponechávalo rozhodnutí o trestu za násilnou smrt člověka na pozůstalých. Ti mohli pachatele buďto zažalovat u soudu, nebo se s ním dohodnout mimosoudně a uzavřít s ním smírčí smlouvu. Po uzavření této smlouvy už nebylo možné viníka znovu soudit. Součástí smlouvy bývala zpravidla i dohoda o majetkovém, či finančním odškodnění a další činy lítosti – například na místě tragédie postavit smírčí křížový kámen. Součástí vyobrazení vytesaného na kameni bývalo kromě popisu události také zpodobnění smrtícího nástroje (meče, dýky, oštěpu, sekery...) a profese oběti (kladivo, kleště, vařečka, krejčovské nůžky...).
První pokus o evidenci smírčích kamenů pochází až z konce 19. století. Dle tehdejšího badatele Wilhelma Franze z roku 1893, stávaly oba kameny asi 400 m od sebe u paty Červeného kopce vedle pěší cesty, která spojovala Vídeňskou ulici s tehdejší ulicí Jihlavskou. Později byly přemístěny na dnešní místo, kde sice nejsou tolik vidět, ale zase tak netrpí činností lidí.
Menší z dvojice kamenů má v těle vytesaný tlapatý kříž a již nečitelný nápis, ze kterého lze přečíst pouze písmena SEG a DVSSI (v překladu „duši“). V dnešní době je rozlomený. Jeho rozměr je 65 x 41 x 20 cm. Kniha, ze které jsem čerpal, uvádí, že již neexistuje (nebyl nalezen).
Vyšší z dvojice má na sobě vytesán latinský kříž, vedle kterého jsou po stranách vyobrazeny oštěp, dýka a rýč. Jeho rozměr je 110 x 40 x 18 cm. Kniha, ze které jsem čerpal, uvádí, že jeho další osud je neznámý.
V Bohunicích na polní mezi, několik kroků od pěší cesty do Moravan, stával ještě jeden kříž. Jeho rozměr byl 85 x 70 x 20 cm. Jednalo se o plochý kámen se slabým reliéfem kříže. Jeho hlava byla zakončena kruhem. Tento kámen se dochoval jen v kresbě výše zmíněného W. Franze.
Ačkoliv o bohunických křížových smírčích kamenech mnoho nevíme, jsou a patrně i zůstanou němými svědky naší minulosti.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
II. světová válka – Osvobozování Bohunic
Památný rok 1945 zastihl obyvatele Bohunic vyčerpané dlouhotrvající válkou. V zimě 1945 se chystala fašistická Wehrmacht na odpor proti stále postupující Rudé armádě i v blízkosti Brna.
Kolem Brna, tedy i přes Bohunice, byly budovány zákopy. Občané museli odevzdávat krompáče a lopaty pro nasazené obyvatelstvo, zákopníky, pracující na zákopech. Sbíraly se i pokrývky. Z Bohunic muselo odejít na zákopové práce asi 50 pracovníků.
V důsledku velké zimní sovětské ofenzívy byly značné přesuny německých vojsk. Již 31. ledna byly viděny první německé oddíly na ústupu na západ. Sociální ústav (chorobinec) v Bohunicích byl už v roce 1941 přeměněn na lazaret.
S blížící se frontou počali obyvatelé schovávat své zásoby potravin i cenné předměty. Zakopávali je do země nebo ukrývali na všech možných, často velmi důmyslných místech. Citelný byl nedostatek soli.
Jaro po kruté zimě bylo velmi pěkné. Již kolem 15. dubna bylo v polích všechno zaseto, i brambory zasázeny. Rolníci pospíchali, neboť zesilující dunění, přicházející z jižní Moravy jasně ukazovalo, že se vítězící Rudá armáda blíží k Brnu.
Obyvatelstvo pak s blížící se frontou odstěhovalo se do sklepů, kde se zařídilo na delší dobu. A tak se v Bohunicích žilo ve sklepích.
Největší počet obyvatel se uchýlil do sklepa občana Oberreitera. Je to velký starý sklep, bývalý vinný sklep starobrněnského kláštera. Nálada obyvatelstva byla optimistická, plná očekávání. Hlavní starostí bylo, jak tu frontu přečkáme a dočkáme-li se té kýžené svobody ve zdraví!
Němci měli zákopy obsazeny i mladými 17letými chlapci, kteří ani pořádně neuměli zacházet se zbraní. V zákopu blízko Vohnoutovy ulice hráli si dva mladí vojáci s puškou. Vyšla ráda a jeden druhého v neopatrnosti zastřelil.
Mnozí občané z Bohunic odstěhovali se na venkov k příbuzným a známým s nadějí, že tam fronta proběhne klidněji, kdežto o Brno mohou být sveden tuhé boje. Nejvíce jich odešlo do Nebovid, Moravan, Tikovic, Ořechova, ale i dále, na Českomoravskou vysočinu. Někteří prožili tam však více náletů a tuhých bojů než my v Bohunicích. Někteří tam přišli i o život, jako Karel Škarbuška a jeho sestra s chlapečkem, kdežto její manžel, který zůstal doma, tomuto osudu při bombardování obcí ušel.
V neděli 22. dubna byl vyhlášen výjimečný stav a vydán zákaz vycházet od 21. hodiny večer do 5 hod. ráno. V noci z 23. na 24. dubna pronikly 3 sovětské tanky ze Střelic po Jihlavské silnici až na Vídeňskou ulici v Brně. Na zpáteční cestě Němci jeden tank pancéřovou pěstí zničili. Posádce se podařilo uniknout a druhého dne byli nalezeni pod můstkem dráhy u Lískovce našimi lidmi a dobře ukryti, aby nepadli do rukou fašistů.
V úterý 24. dubna byl odpor Němců zlomen a boje se přiblížily k Moravanům, Nebovidům a Ostopovicím. Pozorovali jsme prudké nálety sovětských letadel na prostor u Nebovid a říčky Bobravy. Byl to nezapomenutelný obraz. Jedno letadlo za druhým v přesných intervalech řítilo se obloukem do hloubky a chrlí ohnivý proud střel na postavení fašistů. V odvážných kruzích vracejí se letadla zpět a znovu a znovu sklouzávají za nádherného ohňostroje střel, který se v podvečerním šeru jasně odrážel od moravanských lesů. Byl to nádherný kolotoč, a my jako děti jsme jásali a tleskali těm statečným stalinským sokolům a říkali jsme: „Jen houšť, jen houšť, každým vaším výstřelem jsme blíže k dlouho očekávané svobodě“.
Úterý – 24. duben – byl bojově nejrušnější den. Již v noci obsadily moravanské kopce silné oddíly německých tanků a děl. Několik tanků zůstalo i ve vesnici. Jeden z nich byl u zahradnické školy, druhý na Vohnoutově ulici uschován pod třešní p. Jaroše. Naštěstí tento po prvním výstřelu byl porouchán a již nevystřelil. Zato tank u zahradnické školy střílel dlouho a tropil pekelný rámus. Věděli jsme, že jde do tuhého a že jsme nyní právě my v Bohunicích ve středu fronty. Cítili jsme každým nervem, že se blíží historický okamžik našeho osvobození. A chtěli jsme tento okamžik co nejlépe zachytit. Proto občané nedbali příliš opatrnosti a vykukovali z okének, vikýřů a zídek na pestré jeviště, kde vrcholilo veliké válečné drama.
Střelba tanků a děl mísila se s hukotem sovětských letadel, které zpracovávaly v pravidelných intervalech již i samy Bohunice, aby jako zralá hruška padly pokud možno s nejmenšími oběťmi na životech do rukou našich osvoboditelů.
Brzy se projevil účinek leteckých útoků. Po každém náletu zůstalo několik proděravělých střech a vznikly i požáry. Hořelo v domě u Dlapků a Hlaváčků, na Rolnické ul., zničen byl dům J. Votroubka na ul. Brněnské a poškozeno požárem i několik dalších domů.
Byly i oběti na životech. Při ošetřování králíků u sousedů, kteří z Bohunic odjeli, byla zabita při bombardování Terezie Nováková, Marie Badalová, žákyně obec. školy, ve vedlejším domě. Na cestě domů po hašení požáru u Dlapků přišel o život dělník Ludvík Trenz při náletu další vlny letadel poblíž svého domu na Bohuňové ul. Začátkem měsíce dubna během jednoho z náletů letadel na Brno, zahynul 14 letý Soukup.
Byli jsme svědky sestřelení sovětského letadla nad moravanským kopcem. Útočilo směle na německé tanky umístěné na „Nivce“, které zasypávalo krupobitím střel. Náhle se však silně naklonilo a jako postřelený pták řítilo se k zemi. Dech se nám zatajil, krev ztuhla. Ihned po pádu vyšlehly několik metrů vysoké plameny. Dojem byl strašný, až posvátně symbolický – to byla zápalná oběť, při níž byl obětován sovětský letec – hrdina na oltář naší vlasti. Neznámý hrdina, budiž ti naše česká země lehkou!
Vlnové útoky na Bohunice zahnaly i fašisty do sklepů, neboť věděli, že každý odpor je marný. I německý štáb umístěný u Melounů na Lánech přestal zřejmě myslit na odpor. Využíval přestávek mezi jednotlivými nálety a začal balit. Oh, ten nevýslovně blažený pocit vidět ty nafoukané důstojníky Wehrmachtu běhat bezhlavě sem a tam a shledávat ustrašeně vše co by mohli s sebou vzít!
Ve středu ráno – památného 25. dubna – překvapil nás nápadný klid. Moravanské kopce byly prázdné, všechna děla a tanky odtáhly. Zhluboka jsme si oddychli v naději, že to nejhorší je už za námi. Již během dopoledne pozorovali jsme na moravanských kopcích malé přestřelky. Poznali jsme, že sovětská pěchota už se k nám blíží a bedlivě čistí obsazený prostor od ojedinělých Němců.
A pak přišel nejdramatičtější, tak dlouho očekávaný okamžik. Kolem 17. hodiny rozlétly se dveře a objevil se první Rudoarmějec, osmahlý, zaprášený a upocený. Vítali jsme ho nadšeně a nabízeli pohoštění. Ten však prudkým mávnutím ruky odmítl a rázně se vyptával: „Kdě germán, kdě?“
V tom zazněly od zahradnické školy výstřely a náš voják běžel tam na pomoc svým soudruhům. Pozorovali jsme boj o zahradnickou školu, kde se fašisté ukryli a měli výhodu, neboť byli kryti parkem. Tam zaznívaly výstřely a křik. Jednotliví Němci prchali na různé strany po polích na Lánech. V sousedství zahradnické školy běžel jeden Rudoarmějec svým kamarádům na pomoc. Když byl asi v polovici pole, hvízdla od silnice zákeřná kulka. Rudoarmějec rozpřáhl ruce i s puškou a jako podťatý strom padl do měkké půdy, jako by ji chtěl ještě naposled obejmout.
Tento Rudoarmějec věděl, když se blížil k Brnu, že jeho úkolem je ještě osvobodit tuto naši českou půdu a potom že už bude konec války, konec hrůz. On se vrátí domů ke svým drahým, jimž má tolik co vypravovat o své čtyřleté pouti z širých ruských plání až k nám do Československa. Avšak nedočkal se. Položil svůj život k těm milionům životů obětovaných za to, aby ostatní mohli klidně žít ve štěstí a míru. Čest budiž jeho památce, jakož i čest všem dalším 7 hrdinům, kteří padli na půdě naší obce. Byli pochováni v zahradě p. Ševčíka, v parku zahradnické školy, před sokolovnou a na Morávkově náměstí.
K večeru už byla naše obec plná Rudoarmějců. Teprve nyní byl čas na uvítání a pohoštění. Ozvaly se harmoniky a dlouho do noci zazníval zpět ruských a českých písní.
Bohunice osvobozeny v 6 hodin večer na svátek sv. Marka, ve středu 25. dubna 1945.
Bylo jistě mnoho radosti a slavilo se dlouho do ranních hodin. Probuzení však bylo kruté...
Ráno se po vesnici a po celém okolí roznesla smutná zpráva. Po přílišné radosti a touze po osvoboditelích nastalo rozčarování, které nikdo nečekal a které každého překvapilo. Po přejití frontovní armády přišla armáda ruských kozáků. V tomto vojsku, patřícímu maršálu Malinovskému nacházelo se dle výpovědi ruských důstojníků 30 procent vězňů ze Sibiře. Rusové zaplavili jako kobylky celý náš kraj, naše města vesnice. Oné noci všichni mužové Bohunic zavlečeni byli do místní orlovny a po domech nastalo všeobecné rabování. Němci započali, Rusové pokračovali. S pistolí v ruce přicházeli do domů a brali vše. I na znásilňování žen došlo. U rolníků vyprázdnili stáje, brali drůbež, odváželi seno, slámu, obilí. Kudy projížděli tanky, děla a auta byla úroda z polovice zničena, velké škody byly napáchány na ovocném stromoví. Krmení, které neodvezli na fůrách, spásla velká stáda koní a krav. Na domluvu našich lidí klidně odpovídali: „To ničevo, to fronta, to vojna“.
Málokterý dům byl ušetřen. Odporovat nikdo nesměl, brali peníze, skvosty, obleky, látky, hlavně kapesní hodinky (časy), jízdní kola, potraviny, jiné a jiné cenné věci. Mnohá rodina byla úplně vykradena, že neměla do čeho se obléci. Uloupenou kořist napěchovali do pytlů, které musely naše ženy šíti a balíčky po 10kg směl každý voják, každý měsíc odesílati letadlem do Ruska.
S rudou armádou střídala se armáda rumunská, která tolik neplechy nenatropila a brzy stáhla se domů, avšak Rusové zdrželi se u nás skoro do konce roku.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
Bohunické vinohradnictví
Víno je nejušlechtilejší nápoj, který člověk dokáže pomocí přírody vyrobit a provází lidstvo po celé jeho kulturní dějiny. Symbolizuje pohodu, veselí, dává jiskru a inspiraci.
Není mnoho obcí, v jejichž znaku se objevuje vinný motiv. Bohunice ho mají. Můžeme na něj být právem pyšní.
První písemná zpráva o vinicích v okolí Brna pochází z roku 1228, ale mnozí měšťané je vlastnili již před vznikem města. Například v roce 1365 vlastnilo vinice 314 brněnských měšťanů. Pro pěstování vína sloužila jižní strana Špilberku. Malá část vinic byla na předměstích Brna v Žabovřeskách, Králově Poli, Obřanech, Židenicích, Černovicích, na Starém Brně a také v Bohunicích, které patřily od roku 1376 pod svatopetrskou kapitulu. Ta zde vinohrady vlastnila, obhospodařovala (sama i její poddaní) nebo pronajímala za desátek úrody.
Vinice se v katastru Bohunice nacházely na kopci Vošpihlu a v Loterberku (označení na starých mapách je Rotherberg). To je dnes území za ulicí Jihlavskou směrem k Červenému kopci. Samostatnou kapitolou, úzce související s pěstováním vína, je horenské právo, zvláštní právní nařízení obsahující vše, co se týkalo vinohradnictví, včetně předpisů pořádkového a trestního řádu. Bohunice je obdržely od probošta svatopetrské kapituly v roce 1536.
Třicetiletá válka však přinesla velký útlum v pěstování vína. Zpustošení Bohunic Švédy v roce 1645 a následné pozvolné osídlování znamenalo zmenšení výměry vinic na třetinu. Bývalé vinohrady se osívaly obilím na výrobu piva (pivo se vařilo i v Bohunicích) nebo se pronajímaly k různým účelům i přespolním, popřípadě se využívaly na pastviny. Svatopetrská kapitula tento trend také podporovala, ale přesto dává v roce 1729 vystavět sklep na víno, ke kterému byl v roce 1756 pořízen i lis. V Bohunicích se ještě najdou pamětníci, kteří měli možnost sklep navštívit. Samozřejmě již bez vína. Nacházel se na bývalé ulici Malé, pod nynějším domem na Havelkově 2 a částečně pod parkovištěm na Amerlingově ulici[1].
Na konci 19. století vinařství silně upadalo, dosud výhradně zemědělský charakter Bohunic se měnil ve prospěch nezemědělského obyvatelstva, zaměstnaného v brněnských továrnách. Poslední významná zmínka o bohunickém vinohradnictví se nachází ve Vinařském obzoru vydaném ve Velkých Pavlovicích v roce 1912, kde jsou Bohunice uváděny v seznamu vzorných pokusných vinic. Ty byly zřizovány na Moravě jako doplněk státních a zemských révových školek. Měly podpořit význam americké šlechtěné révy, jejíž podnože se začaly používat po zničení téměř všech vinic révokazem na přelomu 18. a 19. století. Bohunická révová školka však již nebyla vysazena v místech původních vinohradů, ale jako součást zahradnické školy na ulici Lány.
V současné době najdeme více či méně upravené keře révy vinné v nemnoha zahrádkách. Úroda z nich se převážně zkonzumuje v čerstvém stavu, avšak najdou se i tací, kteří pomocí kvasného procesu hroznů pokračují v tradici nesmazatelně připomínané podobou obecního znaku.[2]
Vznik symbolického bohunického vinohradu schválila Rada městské části Brno-Bohunice v roce 2007. Slavnostní otevření odhalením jeho vstupní brány v průběhu oslav 770 let od první písemné zmínky o Bohunicích proběhlo v září 2007. Vinohrad najdeme v parku na začátku Běloruské ulice.
Smyslem založení tohoto vinohradu byla snaha vedení městské části Brno-Bohunice o připomínku již zapomenuté tradice bohunického vinařství, jehož dokladem je vinný hrozen ve znaku obce. Ke kořenům první symbolické sazenice byla vsypána zemina z míst, kde se nacházely původní bohunické vinohrady – z Červeného kopce (Vošpihlu a Rotherbergu), dále z pokusné výukové vinice v bohunické zahradnické škole, z bohunických zahrádek, z družební obce Kostelany nad Moravou, z nejstarších míst osídlení Moravy – zejména z Dolních Věstonic. Protože tou dobou nebyla vhodná agrotechnická lhůta pro výsadbu celé vinice, byla výsadba 25 sazenic vinné révy provedena večer 30. dubna 2008. Každá vinná hlava má svého symbolického „kmotra“.
V bohunickém vinohradu stojí také boží muka. Slavnostní odhalení proběhlo 30. dubna 2009 a následně v září téhož roku byl vinohrad svěřen do ochrany sv. Urbana z Longers. Jeho malou plastiku najdeme v okně božích muk. Sesbíraná panenská úroda tohoto roku postačila na 5 litrů originálního vinného moštu. Úroda následujícího roku už čítala plných 42 kg hroznů. Víno toho ročníku 2010 bylo oceněno zlatou medailí na regionální jihomoravské výstavě vín.[3] Diplom získalo i víno z úrody roku 2011. V roce 2012 se urodilo 24 kg hroznů, v roce 2013 dalších 67 kg.
Antonín Crha, starosta
Zdroj: Kniha "Z historie Bohunic", ISBN: 978-80-905558-0-8.
[1] Autor článku sklep osobně navštívil.
[2] Viz Konečný, L. Naše Bohunice „Z Araratu na Loterberk“, zpravodaj MČ Brno-Bohunice 9/2007, str. 5, výtah z textu.
[3] Viz Katalog bohunické ochutnávky vín z let 2008–2011, autor neuveden, výtah z textu uvedeného na poslední straně.